Visegrád - ztracená varta zdravého rozumu?

Nechci se utápět v pěně dní a analyzovat detaily současné česko-slovenské roztržky tak, jak je to dnes v módě – tj. primárně skrze argumenty ad hominem, exhibující větší či menší osobní sympatie tomu či onomu aktérovi sporu. Tento "love or hate style" s intelektuální úrovní špatného komiksu se mi čím dál silněji protiví. Téma prohlubujícího se rozkolu visegrádské skupiny si zaslouží větší nadhled a hlubší promyšlení, neb (řečeno s démonem slovenské politiky Mečiarem) to "nie je hra o fazuľky".

Příběh Visegrádu přitom začal spíše jako intelektuální hříčka, než jako reálná zahraničně politická koncepce. V krátkém období zcela svobodných let po zhroucení komunistického bloku jsme chvíli žili naplnění snu několika generací o svobodné Evropě, v níž spolu státy, ctící navzájem svoji suverenitu, spolupracují na principu vzájemné výhodnosti a respektu k různosti a jedinečnosti. V tomto kontextu se visegradská iniciativa z roku 1991 jevila spíše jako anachronismus, mix sentimentu po časech podunajské monarchie s umělým oživováním intelektuálních témat ze sedmdesátých a osmdesátých let. Diskuse na téma "Mitteleuropa" žila ve společenských vědách i umění, intelektuálně u nás v kroužku kolem revue Střední Evropa, umělecky třeba v dobově populárním filmovém triptychu Istvána Szabó Mefisto, Plukovník Redl a Hanussen. Rozvíjen byl obraz střední Evropy, v níž lidé nejprve žili spolu více méně v harmonii, poté je však násilně rozdělil tragický běh dějin dvacátého století s jeho totalitními ideologiemi. Dokonce i ti, kteří už v první polovině devadesátých let polemizovali s Fukuyamovou tezí o konci dějin, viděli v budování visegradského spojenectví zbytečný a umělý konstrukt. K čemu se ve svobodné Evropě spojovat na geografickém principu či prostřednictvím podunajských monarchistických reminiscencí?

Epizoda svobodné Evropy suverénních států však velmi brzy vzala za své a na obzoru evropské politiky se zjevila nová ideologická Utopie: koncept evropského sjednocení. Ten v myslích části evropských elit vyplnil vakuum po poraženém marxismu, socialismu a komunismu. Stal se z ní "Ersatzprogramm", nová "filosofie dějin", teleologická metanarace. Tu zjevně "lyrické" duše typu José Manuela Barossa potřebovaly, aby nahradily své romantické revoluční sny z období neklidného mládí (v Barossově případě třeba maoismus). Vždyť je to přece zoufale málo, aby byla Evropa pouze kontinentem spolupracujích svobodných zemí, musíme kráčet za vyšším cílem, vybudovat Evropu novou, sjednocenou. Stále silněji se přitom ukazovalo, že sovětský blok ve čtyřech poválečných desetiletích hrál nedoceněnou roli odstrašujícího příkladu, antikoncepce vůči evropské vnitřní tendenci k sebezničení zhoubnými ideologiemi.

Stálo by zato popsat příběh zlaté éry euroatlantického svobodného světa v druhé polovině dvacátého století s tímto důrazem, se zvýšenou citlivostí vůči jeho nesamozřejmosti a specifické roli studené války. V každém případě ve chvíli, kdy odstrašující pohled do rezervace komunistického experimentu za ostnatým drátem zmizel, stačilo pár let a utopická kreativita se v Evropě opět naplno rozjela. Rejstřík politicky etablovaných nových ideologií brzy rozšířily neomarxistické proudy (do té doby aktivní spíše v univerzitním intelektuálním ghettu), zelený ideologický fanatismus, progresivistická hnutí, genderismus, a všechny další "ismy", které patří k progresivistickému politicko-mediálnímu mainstreamu současného světa. Pokrokářský mainstream vytvořil zvláštní synergickou směs se znovuobnoveným velmocenským apetitem Německa či Francie.

Jaký plán má premiér Petr Fiala, pakliže se i přesto odhodlal k otevřené roztržce? Máme plné právo po něm chtít takový plán představit.

V kontextu tohoto vývoje získalo Visegradské partnerství překvapivou legitimitu v podobě reálného zájmového ukotvení: Sdružovalo země s unikátní komunistickou zkušeností a tím i se zvýšenou ostražitostí a odolností vůči novým progresivistickým utopiím. Země zároveň schopné vnímat rizika demontáže národních států jako jediných opravdu funkčních demokratických "polis", které díky tomu mohly na evropské scéně odhalovat demokratický deficit projektu prohlubování evropské jednoty. A konečně země, které vzhledem k počtu obyvatel a rozsahu území jsou schopny ve vzájemné spolupráci vytvořit reálnou politickou sílu, schopnou evropské dění ovlivňovat a brzdit jeho nejzhoubnější tendence. Nezapomeňme na pokus Visegrádskou skupinu rozšířit o Rakousko a Slovinsko, který měl politickou sílu eurorealistického tábora ještě zvýšit. V konkrétních jednáních orgánů unie o emigraci či některých ekologických šílenostech jsme mohli stopu koordinované práce zemí Visegrádu dekódovat.

Ještě jedno společné dědictví mohly země Visegrádu využít. Zkušenost, že východní orientace není alternativou k sebezničujícímu blbnutí Západu, naše země by o důsledcích tohoto kiksu politické elity po druhé světové válce mohla vyučovat. Jedinou alternativou k sebedestrukci Západu je pracný pokus zachránit Západ proti sobě samému. K popisu situace, v níž se středoevropský region ocitl, totiž samozřejmě patří i znovuobnovení imperiálních tendencí Ruska. Ukrajinskou válku nečtu (jak je dnes v módě) černobíle, totiž buď sluníčkářskýma očima, nebo očima proruských sympatizantů. Je výslednicí jak renesance ruského imperialismu, tak i mimořádně hloupé (protože nerealistické) zahraniční politiky Evropy a USA. Sama tato válka nejlépe ilustruje to, že se střední Evropa ocitla opět jednou v konstelaci, v níž čelí nikoliv černobílému dilematu mezi dobrem a zlem, nýbrž scénáři špatnému a ještě horšímu. Jako bychom se znovu vrátili do atmosféry filmů Istvána Szabó, v nichž je "Mitteleuropa" hříčkou sil, které si s ní pohrávají jako větrná bouře s listím stromů.

Za této situace by mělo být maximou realistické politiky středoevropských zemí přes všechny vzájemné rozdíly jednat, jednat a zase jednat. A formulovat stanovisko na základě společných zájmů. Byl-li Visegrad poslední vartou zdravého rozumu, taková kóta se v boji jen tak neopouští, hájí se do poslední chvíle. Nesdílím emoci mozkového trustu z Hanspaulky, tj. připravenost objímat se a poklepávat si po rameni s Robertem Ficem, jehož místopředseda pro špinavou práci Ľuboš Blaha se hlásí k marxismu, odkazu Gustáva Husáka a slovenských komunistů a trousí na mítincích perly typu: Vše zlé k nám přišlo vždy ze Západu, vše dobré z Východu. Nevsadil bych ani pětník na autenticitu Ficova kritického postoje k EU. Ještě nedávno byl poslušným a příkladným žáčkem Evropské komise (dokud šlo drancovat evropské dotace). S evropskou věrchuškou ho fakticky antagonizovalo něco zcela jiného, než autentický vztah k národnímu státu a národní suverenitě. Vnitrostátní politický konflikt na Slovensku se v jistou chvíli stočil v otevřenou justiční válku, v níž politické síly bojovaly bez rukavic a prostředkem politického boje se stala kriminalizace protistrany. Evropská unie za této situace něměla hloupější nápad, než do tohoto sporu intervenovat vyjadřováním otevřených sympatií k jednomu z táborů. Tragický politický výkon Matovičovy garnitury hloupost dokonal a připravil půdu pro návrat nového Roberta Fica v nacionalistické mutaci. Ale i s takovým Ficem je potřeba (byť třeba tvrdě) jednat. Společných zájmů je v případě česko-slovenských vztahů příliš mnoho.

Jaký plán má premiér Petr Fiala, pakliže se i přesto odhodlal k otevřené roztržce? Máme plné právo po něm chtít takový plán představit. Žijeme v zemi, v níž se kdysi plán proměnil v aeroplán. Navíc je Fiala vysokoškolský profesor, měl by být tedy schopen vychodiska své politiky konceptualizovat. Jaké je strategie současné české zahraniční politiky, její kurz? A co všechno je do batohu tohoto kurzu politiky přibaleno jako kompromis, trade-off? S jakými vlky budeme muset výt? Diskutujme o tom dnes. Když politici píšou paměti typu "Mnichovských dnů", bývá už pozdě.

(psáno pro zobrazeno.com)