Až o něco půjde...

Často poslední dobou vzpomínám na  léta a měsíce před pádem komunismu. Ne ale z nějakého předčasného stařeckého sentimentu, který už v dávných dobách vedl zralé muže k nekonečnému vzpomínání na to, jak "válčili na Piávě" (každá generace takovou Piávu má). Provokuje mě jasná vzpomínka na to, jak malé procento lidí bylo ochotno do samého konce komunistického režimu projevit svůj názor a cokoliv riskovat. Pamatuju si to ze svého školního prostředí, z pracovišť rodičů, z každé komunity, do které měl člověk možnost nahlédnout. V pondělí po pátečním 17. listopadu jsme byli v mé třídě dva připraveni stávkovat, v celé škole by na to stačily prsty dvou rukou. Petici Několik vět podepsaly pouhé desítky tisíc lidí, pražských předlistopadových demonstrací se účastnily též maximálně desítky tisíc lidí. Občas se spekulovalo, jestli na Václaváku nemohla být stovka tisíc demonstrantů. Druhou stranou mince bylo to, že naprostá většina lidí do poslední chvíle držela hubu a krok a spousta z nich naopak mluvila, ovšem formou opakování pouček režimní propagandy. Den po dni, když se ukazovalo stále silněji, že režim již tentokrát nebude schopen ani ochoten zasáhnout, se k protestnímu hnutí přidávalo více a více lidí. A v době generální stávky, když už bylo jasné, že nehrozí opravdu nic, už protestovali často i ortodoxní bolševici. Protesty se staly národně masovými, když už nepřinášely žádné riziko.

Nemůžu si pomoct, ale mám obavu, že někteří z nejhlasitějších bojovníků "hubou" by byli velmi rychle potichu a klepali by se v nějaké skrýši strachy, podělaní až za ušima.

Jako konzervativec vím, že povaha lidí, přestože se snaží předstírat opak, se mění jen velmi pozvolna. Lidé sice po revoluci převzali rétoriku popisující totalitní režim a jeho útlak, málokdo však je schopen otevřeně přiznat, že držel hubu a krok a někdy dělal i víc, než musel. Znalost neměnnosti lidské přirozenosti říká, že za podobné situace, tedy za situace, vyžadující převzetí rizika, by se množství lidí odvážných a podíl mlčící většiny příliš statisticky nezměnil. Proto sleduji se zájmem, kolik lidí se angažuje v ostrých diskusích o různých potenciálních konfliktech našeho světa, kolik máme zapálených bojovníků proti Rusku a Číně, kolik proti Americe a kapitalismu. Kolik lidí má jasný názor na ten či onen lokální konflikt v našem světě a vyjadřují se, jako by v torně skrývali maršálskou hůl. Představuji si, jak by se řada z nich chovala, kdyby se např. Rusko-ukrajinský konflikt rozhořel naplno a boje se odehrávaly nedaleko našich hranic. Jak by titíž lidé jednali a mluvili, kdybychom museli snášet přímé důsledky takového konfliktu v podobě přerušených dodávek energií. Nedej Bože, kdyby se nás takový boj dotkl nějak přímo. Nemůžu si pomoct, ale mám obavu, že někteří z nejhlasitějších bojovníků "hubou" by byli velmi rychle potichu a klepali by se v nějaké skrýši strachy, podělaní až za ušima.

Tento postřeh neříkám na podporu postoje appeasementu, to v žádném případě. Jen chci připomenout, že některé konflikty mezinárodní politiky nejsou televizní reality show, nýbrž vážnou věcí. Aby pak nebyli někteří virtuální frontoví bojovníci překvapeni, že se kolem nich odehrává realita, ne fikce v herní konzole.