Cancel Culture

Beatlemánie v malém kolem účasti Johnnyho Deppa na karlovarském festivalu ukázala, že do našich končin ještě plně nedorazil poslední výdobytek pokroku, tzv. kultura rušení. Tato moderní forma ostrakizmu (nazývaná též "kultura bojkotu") přikazuje dle wikipedie "vytlačit jedince ze sociálních nebo profesionálních kruhů, buď v online prostředí na sociální sítích, nebo v reálném prostředí, nebo v obojím," pokud učinil něco, co je považováno za "urážlivé nebo závažné". Pořadatelé festivalu se kupodivu nezalekli Deppa pozvat a fanynky a fanoušci mu projevovat přízeň přesto, že ve velké části Hollywoodu je na základě bulvárem propíraného příběhu považován za personu non grata.

Je skutečnost, že zatím neakceptujeme projevy kultury bojkotu výrazem naší kulturně-civilizační zaostalosti? Nebo je to výraz trvající převahy zdravého rozumu či dokonce výsledek vlivu zkušenosti s komunistickým režimem, která nám dává schopnost hlouběji chápat delikátnost a křehkost svobody? Celou věc uvidíme plastičtěji, když proti sobě postavíme základní rysy obou přístupů, toho "starého" a onoho nového, "progresivního".

Dle starého pojetí je veřejný prostor místem svobodné diskuse a tvorby, o hodnoty samozřejmě jde, nikdo však nemá monopol na definitivní soudy hodnotového typu. Společnost si je vědoma toho, jak často se většina může mýlit, jak delikátní bývá svoboda a pravda.

Pro stoupence cancel culture je veřejný prostor místem k naplňování ideálů, uskutečňování hodnot. Jedince či subjekt, který momentálně nejpokrokovější pohled na hodnoty nenaplňuje (či svým jednáním dokonce porušuje a znevažuje), je možno z veřejného prostoru vykázat. Setřeno je rozlišení mezi soukromým životem a veřejným vystoupením. Progresivní hodnoty se přece týkají i soukromého (např. partnerského života). Vždyť veřejně činný člověk má vliv na společnost, výchovu mládeže. Pravomoc soudit (ve smyslu vynutit trest, např. i formou vykázání z veřejného prostoru) nemá jen justice (soud), ale i soukromý sektor. Soukromé firmy a veřejnoprávní subjekty mají totiž společenskou odpovědnost a tu musí demonstrovat tím, že si nijak nezadají s čímkoliv, co by odporovalo nejpokrokovějším hodnotám. Veřejný zájem legitimizuje presumpci viny, vykázat z veřejného prostoru lze i někoho, kdo dosud nebyl uznán vinným soudem. Nově zavedeným institutem je tzv. firemní vyšetřování, které posuzuje, zda se jedinec choval dle firemních standardů. Umělecké dílo není něčím autonomním, žijícím vlastní život bez ohledu na své tvůrce, od tvůrců dílo nelze oddělit. Pokud se zpronevěří hodnotám tvůrce, je třeba vykázat z veřejného prostoru i dílo, i kdyby s jeho přestupkem nijak nesouviselo.

Dle starého pojetí je veřejný prostor místem svobodné diskuse a tvorby, o hodnoty samozřejmě jde, nikdo však nemá monopol na definitivní soudy hodnotového typu. Společnost si je vědoma toho, jak často se většina může mýlit, jak delikátní bývá svoboda a pravda. Hodnotový konsensus je vyjádřený minimální formou prostřednictvím výčtu zakázaného jednání. K omezení svobody je člověk odsouzen pouze ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu, míra omezení svobody je vždy přesně vymezena (publikovat může i vrah z vězení). Společnost si je vědoma toho, že nikdo není dokonalý a přínosem může být i dílo člověka, který je v jiných oblastech "defektní". Je vnímán a ctěn rozdíl mezi veřejným a soukromým. Ctí se presumpce neviny, společnost chápe, jak snadno může dojít ke křivému obvinění, skutečně odsoudit může člověka jedině soud. Firmy, působící v oblasti kultury a ve veřejném prostoru vidí své poslání v přinášení kvalitních (či prostě jen tržně atraktivních) děl a myšlenek, nikoliv v poslání "stát na stráži pokroku" a hrát roli morálního tribunálu. Umělecké dílo je vnímáno jako autonomní, žije vlastním životem a nesplývá v jedno s tvůrcem.

Bohužel se stále silněji ukazuje, že klíčovou roli při zachování svobodného charakteru západních společností v druhé polovině 20. století nehrála jejich vnitřní sounáležitost se svobodou, nýbrž odstrašující role "socialistického tábora" za humny. Byli jsme těmi horkými kamny, na které si šlo preventivně sáhnout, praktickou ukázkou důsledků pokrokářského běsnění. Jen co zrcadlo zmizelo, spustilo se nové kolo boje za pokrokovou utopii i na Západě. Není na tom nic divného, lidská povaha je velmi stálá a určité boje si musí vést každá generace vždy znovu. Nevidím žádný zásadní důvod, proč bych měl považovat nový společenský koncept za lepší. Jsem beznadějným stoupencem starého dobrého svobodného světa. Prvních osmnáct let svého života jsem žil ve světě, v němž umělci měli naplňovat ideál socialistického člověka, ve veřejném prostoru měl právo působit pouze ten, kdo se navenek nezpronevěřoval pokrokovým ideálům socialismu. Ti, co tak veřejně činili, byli z něj vykázáni. Společenského či vědeckého uznání se dostávalo umělcům či vědcům nikoliv na základě uměleckého či vědeckého výkonu, nýbrž společenské angažovanosti. Cancel Culture je jen nový nátěr pro "kulturní politiku" bolševického ražení.