Devadesátky naruby

K mytickým událostem devadesátých let patří ideový souboj dvou nástupnických subjektů původního Občanského fóra: Občanského hnutí a Občanských demokratů. Neřešme teď sympatie či antipatie k tomu kterému proudu (či oběma), pokusme se popsat obecně podstatu sporu, o který tehdy šlo, dokonce i bez ideologických rozdílů. Na jedné straně stálo OH, profilující se primárně filozoficky, hodnotovými výroky o slušnosti, občanské společnosti, návratu do Evropy, pravdě a lásce, právním státu apod., na druhé straně stála ODS, stavící na pragmatickém přístupu k problémům, fundamentu ekonomické vědy, manažerských a lídrovských schopnostech. V konkrétní historické situaci s tíží problémů, které představovalo dědictví komunismu a s nutností komplexní transformace společenského systému historicky vyhrál druhý přístup. Veřejnost si v ekonomicky a pragmaticky orientovaném proudu identifikovala schopnost zvládnout bezprecedentně obtížný transformační proces, rétorika druhého tábora se tehdy většinově jevila jako krásné, avšak nevěcné a konkrétní řešení nenabízející řeči. Budoucnost ukázala oprávněnost i limity tohoto vítězství. Na jedné straně se řadu složitých společenských procesů podařilo ukázkově zvládnout právě díky fundamentu ekonomické vědy, jejíž výsledky ve dvacátém století byly používány k zajištění základní ekonomické rovnováhy transformačního procesu, v řadě oblastí zároveň díky někdy až okázalé odtažitosti k významu hodnotového rámce ve společnosti došlo k zásadním chybám. Společnost je dodnes rozdělena na dva nesmiřitelné tábory, jakési fankluby obou přístupů a takřka nikdo si není ochoten připustit, že by kus pravdy mohly mít oba tábory a oba se zároveň v něčem podstatném mýlit.

Zatím se zdá, že až na výjimky potvrzující pravidlo, drží nová politická reprezentace bohužel linii té předcházející, problémy se neřeší se systémovou odvahou, základem je nadále jejich kompenzace formou finančních injekcí státu občanům.

Nemohu se zbavit pocitu, že v současnosti něco z této polarity zažíváme opět, ovšem v opačném gardu. Jako když jednu a tutéž ponožku někdo obrátí naruby. Po vulgárním a dryáčnickém období babišismu s jeho rétorickým primitivismem část společnosti logicky prahne po kultivovanosti, intelektu, slušnosti a hodnotovém diskurzu. Ten pro ni reprezentuje premiér Petr Fiala a uznejme, že právem. Babišismus však nebyl jen o odpudivé a nízké vnější formě politiky, byl i o manažerském selhání a absolutním odborném amaterismu správy věcí veřejných, zejména z ekonomického hlediska. Zanechal rozvrácenou fiskální soustavu s velmi nepříjemnou progresí k prohlubování krize. Jakkoliv jde o výzvu nesouměřitelnou svým rozsahem s gigantickým problémem na začátku let devadesátých, i dnes potřebujeme tah na branku, ekonomickou erudici, lídrovství a odvahu, abychom zvládli inflaci, energetickou krizi a řadu dalších vážných výzev doby. Dovolím si v této souvislosti suše konstatovat, že žádná učebnice ekonomie, která mi prošla rukama, neobsahuje případ krize, kdy by inflaci či jinou ekonomickou nerovnováhu vyřešila kultivovanost politického lídra či to, že mluví pěknou spisovnou češtinou. Zatím se zdá, že až na výjimky potvrzující pravidlo, drží nová politická reprezentace bohužel linii té předcházející, problémy se neřeší se systémovou odvahou, základem je nadále jejich kompenzace formou finančních injekcí státu občanům.

Přitom stále platí, že k úspěšnému řešení vážné krize je potřeba obojí: odvaha i slušnost, bolestivé řezy do nemocného organismu i schopnost sjednotit společnost lídrovstvím. Subjekt či jednotlivec s těmito charakteristikami se však jaksi zatím na politické scéně neukazuje a tak nezbývá než doufat, že sama doba přiměje současnou koalici tyto atributy v sobě najít. V opačném případě mám z dalšího společenského vývoje obavy.