Listopad 89. Smím mít dnes stejné ideály jako tehdy?

Dobře si své tehdejší názory pamatuji. Nevznikly totiž náhle a teprve pod vlivem revoluce. Co jsem si tehdy přál, přes nezralé mládí řadu let přál?

Chtěl jsem dvojí svobodu pro svou zemi:

1. Svobodu vnější. Konec doby, kdy se domácí politika i každodenní život musely podřizovat vnějšímu diktátu. Chtěl jsem, abychom se stali suverény a o svých věcech si mohli rozhodovat sami. Věřil jsem, že spolupráce s ostatními zeměmi je možná na principu "já pán, ty pán". Že země stejně ctící svobodu mohou respektovat svou suverenitu, nevnucovat si navzájem svou vůli a přesto se na řadě věcí dohodnout, řadu věcí zkoordinovat, ovšem jen tehdy, je-li na tom vzájemná shoda. Věřil jsem v možnost vzniku spojenectví v rámci téhož civilizačního okruhu, které by nebylo spojenectvím prosazování něčí vůle či ideologie, nýbrž spojenectvím společné obrany svobody. 

2. Svobodu vnitřní. Politickou (náboženskou, ekonomickou), svobodu slova. Po zkušenosti s komunismem jsem si přál politickou pluralitu, v níž mají všichni právo se organizovat podle svého přesvědčení a přes různost názorů tento princip ctí. Po svobodě slova  jsem toužil obzvlášť a přikládal jí speciální význam. Totalita umožnila pochopit, že pravdu mohou mít občas i naprostí outsideři, považovaní zbytkem za blázny. Že dav, většina, elita, může být o své pravdě skálopevně přesvědčena, a přesto se fatálně mýlit. Že svoboda musí být schopna leccost unést, nesmí být "měkká" a přecitlivělá. Musím být schopen vystát i názory, při kterých se mi vaří krev v žilách, vášnivě s nimi budu polemizovat, vždy ale budu hájit právo, aby zazněly. Protože když začnu prostor svobodné diskuse se sebelepšími úmysly regulovat, můžu nakonec zlikvidovat jak pravdu, tak svobodu.

Jednu věc však tím pádem nechápu. Když je dnes tolik lidí tak výrazně názorově jinde, než jaký byl dobový étos listopadu 89, proč se k němu vlastně hlásí?

Po třiceti letech žiju ve světě, jehož vývoj jde jiným směrem. O mém ideálu vnější svobody jsem se dozvěděl, že je přízemní, malý, nacionalistický, překonaný. Že je potřeba se vydat k vyššímu ideálu, v rámci kterého se kvůli míru a evropským hodnotám dobrovolně vzdám své suverenity a podřídím se evropskému konsensu, na jehož podobu mám velmi malý vliv. Žádá si to pokrok. Tentýž pokrok si žádá, aby některé názory, hodnotové systémy, způsoby života, řeči, byly z veřejného prostoru a diskursu vykázány jako překonané a nepřijatelné. S řadou z nich i já nesouhlasím, dosud jsem ale v rámci svobody slova hájil jejich právo zaznívat. Nesouhlasím ale i s řadou rádoby pokrokových konceptů, které na mě tlačí, že je musím přijmout, protože pokrok a nové vyšší hodnoty si to vyžadují. Prostor svobodné diskuse má být v tomto smyslu zregulován a ve vyšším zájmu kontrolován.

Patrně jsem beznadějně zastydl ve svých postubertálních představách o svobodě, pokrok se přehnal kolem mě a já jeho obsah, důvody, velikost a hodnotu tragicky nepochopil. Přiznávám to bez mučení, ale žádný z důvodů, se kterými jsem se za poslední desetiletí setkal, mě o správnosti změnit mé původní ideály nepřesvědčil.

Jednu věc však tím pádem nechápu. Když je dnes tolik lidí tak výrazně názorově jinde, než jaký byl dobový étos listopadu 89, proč se k němu vlastně hlásí?