O "debilizaci" diskuse

Nevím, zda laskavý čtenář promine poněkud razantní výraz v nadpisu, ale popravdě nevím, jakým slovem lépe vystihnout fenomén, o kterém chci dnes psát. Začnu proto raději zeširoka:

Kdysi v dětství mě zaujal televizní seriál Okna vesmíru dokořán a jeho protagonista Jíří Grygar se stal jakýmsi mým pubertálním guru. Otevřel mi okno do světa vědy o vesmíru a přivedl k myšlení nejen vědeckému, ale filosofickému. S odstupem času rád vzpomínám, jak toto mé "uhranutí" vědeckou osobností vnímal můj dědeček. Ten žádným vědcem nebyl, byl holič a kadeřník, kterému komunisti znárodnili salón a proto se živil jako řidič. Krásně však maloval a vášnivě muzicíroval, přes šíři kulturních zájmů však určitě nebyl intelektuál. Tehdy byl již v důchodu, často jsme spolu jen tak rozprávěli (mám špatné svědomí, že bych to se svými dětmi měl dělat více). Pamatuji si, s jakým přirozeným respektem mluvil o lidech, kteří něco dokázali ve svém oboru. V práci, podnikání (při vzpomínkách na první republiku), ve sportu (obdivoval Frištěnského), ale i v politice a vědě. Ctil špičkové lékaře, významné vědce a dával najevo jakýsi ostych diskutovat o jejich názorech, necítil se k tomu být kvalifikován. Dědeček pro mě z dnešního pohledu reprezentuje příklad člověka z éry stratifikované společnosti, v níž měl velký význam fenomén autority. Jako všechno na světě měla tato mince rub a líc. V dobách méně šťastných si i hloupá autorita vynucovala poslušnost strachem a násilím, v dobách šťastnějších však fungovala "přirozená autorita" a lidé, schopní a moudří, kteří jí disponovali, byli ctěni a měli možnost uplatňovat své znalosti a dovednosti při rozvoji společnosti.

V dobách méně šťastných si i hloupá autorita vynucovala poslušnost strachem a násilím, v dobách šťastnějších však fungovala "přirozená autorita" a lidé, schopní a moudří, kteří jí disponovali, byli ctěni a měli možnost uplatňovat své znalosti a dovednosti při rozvoji společnosti.

Když tak dnes brouzdám po diskusních vláknech na sociálních sítích, připadám si jako ve světě obráceném naruby oproti postoji mého dědy. Internet a sociální sítě přinesly obrovskou demokratizaci veřejné diskuse. Do diskuse se může zapojit každý a třeba si to i na jeho profilu argumentačně rozdat s předním odborníkem v jakémkoliv oboru, úspěšným podnikatelem, ekonomem, právníkem, lékařem či politikem. A čím dál více lidí se na to cítí. Pokrok nelze zastavit, rovnost je pokrok, zvolá každý progresivista. Demokracie je přece diskuse, jak pravil Masaryk, a čím více lidí diskutuje, čím je diskuse participativnější, tím je společnost demokratičtější. Přináší však nutně vysoká míra participace to, že v diskusi vítězí validní argumenty, správná řešení, fakta a pravda? Věřím, že to by si netroufal tvrdit ani nejsveřepější fanatik pokroku. "Je to ještě nové, musí si to sednout, všechno chce čas", řekl by asi a měl by pravdu. Víme ale, jak dlouho bude tento proces trvat? Po poslední velké demokratizaci v první polovině dvacátého století, která kombinovala parlamentarismus s všeobecným volebním právem, došlo nejprve ke dvěma krutým světovým válkám a vlnám různých typů diktatur, než se demokracie v druhé polovině století alespoň v části světa stabilizovala (a došlo k přirozené stratifikaci, identifikaci skutečných autorit). Hlavním nebezpečím současnosti je kauzální nexus, v rámci něhož "debilizace" veřejné diskuse vyvolává "debilizaci" politiky a řízení společnosti. Recept na boj s inflací dnes politik nehledá v učebnicích ekonomie, které vysvětlují její podstatu a příčiny a z nich odvozují efektivní protiopatření. Své kroky odvozuje z vlnění, která ten či onen jeho krok vyvolává na citlivé hladině světa sociálních sítích, stává se otrokem této rezonance. Tomu také odpovídá prohlubující se krize a destabilizace společnosti.