Okouzlení
České předsednictví EU se blíží k závěru a vše naznačuje, že bude úspěšné. Respektive že tak bude hodnoceno na úrovni evropské elity. U nás se bude říkat, že jsme si v Evropě napravili reputaci a stali se opět respektovaným partnerem. Nechci se pouštět do analýzy pozadí těchto tvrzení, hodnocení předsednictví a jeho výsledků. Spíše mi to přijde jako vhodná příležitost k zamyšlení nad tím, na jakém principu funguje svět dnešní politické elity Evropské unie, co je principem jeho soudržnosti a vnitřní loajality.
Rád bych k tomu využil čtenářovu představivost. Na chvíli se zasněte a představte si, že vás ze dne na den někdo uvede do velkého světa. Dosud jste si hráli jen na svém domácím písečku, náhle se vám otevře svět letadel, rychlovlaků, mezinárodních hotelů, zámků a prestižních destinací, které Evropa nabízí jako prostředí pro slety své politické elity. Měli jste dost problémů s řešením elementárních problémů doma, náhle se však ocitnete v prostředí, které vás pasuje do pozice jednoho ze (řečeno slovy českého premiéra) světových lídrů. Účastníte se summitů, které verbálně řeší problémy v pravdě titánské: klimatickou krizi, rozvoj evropského systému dopravy, budoucnost dobývání kosmu, migraci, válku na Ukrajině…Ostatní lídři Evropy vám tleskají a objímají vás, líbají, jste jedním z nich, jste přátelé. Držíte v rukou kormidlo tohoto světa. Koho by takový svět neopojil. Kdo by nechtěl být alespoň na okamžik…"v evropském žitě".
Držíte v rukou kormidlo tohoto světa. Koho by takový svět neopojil.
V kontrastu s touto velkolepostí "světového lídrovství" je jeho jepičí život. Předsednictví jsou krátkodobá, oč více je předsednická agenda toho kterého státu vzývána jako světoborná, o to dříve zůstává její obsah i reprezentanti zapomenuti. Kdo si dnes pamatuje cokoliv z předsednictví jiných zemí, jeho obsahu a lídrovských figur? Velmi podobné je to s evropskou politickou garniturou o patro výše, představiteli Evropské komise. Vícekrát bylo upozorněno na to, že tato významná politická vrstva se až na výjimky skládá z představitelů domácí politiky jednotlivých zemí, kteří byli spíše odložení výše, než že by doma hráli prim. O to větší skok vstup mezi lídry Evropy pro tyto jednotlivce znamená, navíc bývá spojen nejen s průběžným vstupem do okouzlujícího světa luxusu, nýbrž i s doživotními požitky, zajišťujícími vysoký standard.
Nelze se divit, že takový velký osobní skok vyvolává okouzlení. Člověk nečeho dosáhl. Dostal se mezi vůdce Evropy, světa, kam dříve patřili císařové, králové, premiéři a prezidenti, jejichž jména dodnes čteme v učebnících dějepisu. Kteří byli slavní nejen ve své době, které dodnes, často po staletích, zná skoro každý. Tady však ale něco nehraje. Dovedli byste odhadnout výsledky průzkumu veřejného mínění, který by zkoumal, kolik procent obyvatel dnešní Evropy zná jména představitelů vedení EU, jednotlivých komisařů, hlav a zástupců evropských předsednictví? Byly by to desítky procent, nebo spíše jednotky? A koho by šlo postavit jako dnešní paralelu Karla Velikého, kdo je dnešní de Gaulle či Churchill? Nebo aspoň Thatcherová, Mitterrand a Kohl? (Sebe)okouzlení a podivná pseudohra na mezinárodní politickou elitu není totéž, co skutečný veřejný respekt a autorita historických osobností, spojených s čitelnými názory a historickými činy. Bohužel, o co virtuálnější je realita tohoto politického pseudosvěta bez klasické demokratické zpětné vazby, o to podstatnější jsou důsledky jeho (ne)fungování, jak to zažíváme v prohlubujících se problémech evropského hospodářství, bezpečnosti, v prohlubující se ztrátě konkurenceschopnosti vůči ostatnímu světu. Dříve či později bude tento svět okouzlení odkouzlen realitou samou.