Plíživý návrat mentality minulého režimu

Po listopadu 89 se lidé znovu učili chápat jednoduchou pravdu: podnikatel, který usiluje o své blaho, přispívá i k blahu ostatních. Je-li úspěšný v nabídce svých produktů či služeb zákazníkům, přispívá ke kvalitě jejich života. Bohatství, které tím získá, je oprávněné. Prastará teze Adama Smithe o neviditelné ruce trhu ukazuje, že snaha jednotlivců dosáhnout jejich vlastního zájmu může být často prospěšná společnosti více, než kdyby jim šlo přímo o zájmy společnosti. Sice to nezní uchu libě, ale je to hluboká pravda, na rozdíl od řady vzletných, ale falešných frází o veřejných zájmech. Komunisté této pravdě kdysi vyhlásili válku podkuřováním závisti. Ve výlohách obchodů pořádali výstavky hanby, kde předváděli výsledky razií v domácnostech znárodněných podnikatelů: Látky, suroviny, techniku, kterou si "keťasové" schovali, ačkoliv přece patří nám všem! Společenské vlastnictví přineslo všeobecnou rovnost v chudobě a nedostatkové hospodářství. Před třiceti lety jsem si byl jist, že tento historický omyl už máme za sebou. Byl jsem naivní. Lidská povaha se mění jen velmi pozvolna, stereotypy jsou hluboce zakořeněné, navíc se stále rodí nové generace a tendence podléhat líbivým a vzletným jednoduchým pravdám je věčná.

Byl jsem naivní. Lidská povaha se mění jen velmi pozvolna, stereotypy jsou hluboce zakořeněné, navíc se stále rodí nové generace a tendence podléhat líbivým a vzletným jednoduchým pravdám je věčná.

V tisíci a jedné podobě se dnes mentalita závisti znovu zakořeňuje, popišme si její "anatomii" na jednom aktuálním tématu v našem městě: Nedávno jsem na těchto stránkách psal o budoucnosti olomoucké tržnice. Kritizoval jsem zjevný strach samosprávy před převzetím odpovědnosti za rozhodnutí komu, s jakým projektem a na jak dlouho území pronajmout. Nejpohodlnější je dnes nerozhodovat nic a nechat věci plynout. Každé rozhodnutí znamená, že se výsledek někomu líbí, jinému však ne. Co na tom, že všichni zájemci deklarují, že chtějí investovat desítky milionů a tržnici zachovat, jen ji proměnit do moderní podoby na základě nejlepších mezinárodních zkušeností. No ale podnikatelé, kteří nevyhrají, se naštvou. Část veřejnosti navíc může mít v detailech jiný názor. Může kolem toho být poprask v médiích. To nemůžeme potřebovat. Není nad blažené konsensuální nicnedělání. Před pár týdny jsem jako černou vizi načrtl, že město tržnici nechá nakonec provozovat jednou ze svých akciovek (Flora, Technické služby) a území se tak zakonzervuje v podobě staré šedesát let (možná s drobnou kosmetickou úpravou, nějaké ty nové stolky a slunečníky se koupit dají). Světe div se, realita je dnes rychlejší než varovná publicistika. Jeden z primátorových náměstků už tuto variantu minulý týden jako pravděpodobnou bez uzardění prezentoval v médiích.

Vždyť on by na tom mohl někdo vydělat, to přece nemůžeme připustit. Co na tom, že jde do rizika a bude investovat desítky milionů. Déle než na tři, čtyři roky to nikomu nepronajmeme. Návratnost investice? To my neřešíme, co to je? A nebudou si tam dělat, co chtějí! Náš útvar hlavního architekta, složený z lidí s nulovou zkušeností ze soukromé sféry, ví nejlépe, jak má taková tržnice vypadat a rozhodne to za vás do posledního detailu barvy slunečníku. A vy to za těchto podmínek milostivě provozujte. Není divu, že zájemci městu zatím zdvořile vzkázali, že nehoří zájmem.

Můžeme tuto "kauzu" vzít jako symbol. Vždycky lze volit mezi dvěma světy. Tím, který nabídne špičkové řešení, které může být úspěšné a přinášet nejen kvalitní služby lidem, ale i prosperitu jejich poskytovateli. Nebo šedivý "socík", smrádek a teploučko. Zdrojem teploučka je zde onen slastný pocit v duši, že není komu a hlavně co závidět. Je smutné, že touto mentalitou dnes nasákla velká část politické scény. Jak to máme ve vztahu k tomuto tématu v sobě, to už si musíme odpovědět každý sám.