Služba kontra ego

"Nastal konec člověka homo politicus a přichází éra člověka homo psychologicus, lačnícího po vlastním blahobytu a vyšší životní úrovni. Žít přítomností, jen a jen přítomností, bez ohledu na minulost a budoucnost". Takto prozíravě charakterizoval nastupující epochu hedonistického individualismu již v roce 1983 francouzský filosof a sociolog Gilles Lipovetsky v knize Éra prázdnoty.

Nic lépe necharakterizuje tento společenský vývoj, než kontrast, který se na pozadí událostí ve Velké Británii ukázal v minulých dnech. Britská královna Alžběta II. ještě z posledních sil uskutečnila audienci odstupujícího premiéra Johnsona a (opřena o hůl, leč s úsměvem) jmenovala novou premiérku Trussovou. Poté v tichosti zemřela a dovršila tak svou přes sedm desetiletí trvající službu koruně. Meghan Markel ve stejnou dobu přednesla projev na summitu One Young World v Manchesteru o rovnosti mezi muži a ženami. Pozorní komentátoři napočítali, že v tomto pozoruhodném pouze sedmiminutovém projevu řekla slovo "já" hned padesátčtyřikrát.

Individuální exhibice emocí, prožívání, bolestí a bolístek se stává postupně hlavním předmětem politiky, zdrojem idejí a politického uspořádání.

Je dětinské stavět proti sobě veřejné osobnosti do polarity tak, že někdo je vnímán jako dokonalý, druhý jako symbol všech chyb tohoto světa. Sami nejlépe víme (máme-li aspoň špetku sebereflexe), kolik různých kopanců každý v životě napácháme. Britská královna byla v různých etapách svého života vnímána tu pozitivně, tu negativně, připomeňme jen, jak jí byl vytýkán citový chlad v době smrti princezny Diany. S odstupem času se však její život jeví jako jednolitá konsistentní služba určité ideji a její historické kontinuitě, v níž není místo pro veřejné dávání na odiv vlastních emocí, protože tato služba spočívá v dobrovolném přijetí role a jejích atributů. Oproti tomu o emocích Meghan Markel toho víme spoustu, defilují nám před očima prostřednictvím médií, zejména z jejích vlastních vystoupení. Víme, jak se kdy cítila, kdy trpěla, čím jí kdo urazil. A tato její "strádání" jsou obrácena do sebestylizace bojovnice za principy individuálních práv, přednášející plamenný projev...o sobě.

Odchod britské panovnice je příležitostí k zamyšlení nad rozdílností těchto dvou přístupů. Ten mizející je velmi starý. Britská panovnice dobrovolně přijala roli, která ji ukládala omezovat veřejné vystavování svých emocí, zcela jistě nikoliv např. sebeomezování sociální, které vidíme třeba ve slibu chudoby u řeholních řádů. Omezuje se ostatně každý, kdo přijme roli člena rodiny a převezme zodpovědnost za své děti. Absolutizace individuálního prožívání a slasti je v tomto historickém kontextu fenomén nový a mladý, i když jeho kořeny můžeme hledat v řadě minulých epoch. V jednom se však na začátku citovaný výrok Lipovetského mýlí. Éra individualismu není nepolitická, individuální exhibice emocí, prožívání, bolestí a bolístek se stává postupně hlavním předmětem politiky, zdrojem idejí a politického uspořádání. Nezastírám, že je mi tato podoba politiky často odporná.