Vrbětice aneb rozděl a panuj

Od dětství, kdy posloucháme pohádky a čteme dobrodružné knihy o boji dobra a zla, máme tendenci vnímat realitu polarizovaně, stavět se ostře na jednu názorovou stranu (dobro) proti jiné (zlo). Může to být často v pořádku, jindy nám ale takový přístup může zakrývat řadu souvislostí a zabraňovat pochopit podstatu problému. Dva tábory vidíme i v souvislosti s odhalením podílu agentů Ruské Federace na výbuších ve Vrběticích. Jedni v tom vidí potvrzení podvratné role Ruska a kolaborace části politické scény s ním, druzí politické intriky "demobloku" a rejdy tajných dlužeb (CIA). A zase máme národ (minimálně jeho hlasitou část, která se projevuje) rozdělen na ty prozápadní, proti nimž stojí slavjanofilové a obdivovatelé Putinovy vlády pevné ruky. A tyto tábory zalehly na matrace a ostřelují se ze svých zákopů nevybíravými slovy. Nechci nikomu bránit v této názorové konfrontaci zaujmout jasný postoj, jen bych doporučoval, abychom se na chvíli nad pomyslné bojiště vznesli a prohlédli si ho z ptačí perspektivy a uvědomili si jeden podstatný aspekt situace, který je jen náš, týká se jen České republiky, poprat se s ním musíme jen my sami.

Každý normální stát si v takovém případě najde cestu, jak pustit důkazy do oběhu. My budeme naopak vést před celým světem vyostřenou volební kampaň o naší zahraničněpolitické orientaci. Nic hloupějšího na mezinárodní scéně stát nemůže dělat.

Než se ho dotknu, chci vytknout před závorku, že Vrbětickou kauzu vnímám tak, že považuji aktivitu agentů GRU na našem území za naprosto nepřípustnou a reakci za adekvátní. Stejně tak mám nulovou sympatii k proruským postojům prezidenta a jeho okolí. K vysvětlení toho, co mám na mysli oním pohledem z ptačí perspektivy, si dovolím použít jeden dávný historický příběh ze staré Itálie s dvěma slavnými dějinnými postavami: Papežem Alexandrem VI. a dominikánským knězem Savonarolou. Papež, jehož civilní jméno bylo Rodrigo Borgia, proslul tím, že proměnil Řím v "město, které nespí", metropoli neřesti, sám žil nezřízeným životem s mnoha milenkami. Proti této mravní zkáze povstal Savonarola, dominikánský kazatel, který však v boji za mravnost neváhal roztočit kola pronásledování, zavedl mravnostní policii a nastolil vládu strachu. Příběh končí Savonarolovou popravou. Nechci se zde pouštět do polemiky o historických faktech, onen příběh jako "archetyp" platí, ať už se dění v 15. století odehrálo jakkoliv. V čele institucí jsou vždy lidé z masa a kostí, s klady i chybami, iluze o dokonalém chování a vždy čistých úmyslech je utopií. Tam, kde se ale chování těchto lidí začne zcela vymykat z rozumných mezí a jde proti smyslu a roli instituce, přichází reakce. Je však jakousi zvláštní logikou lidské psychologie, že tato reakce, jejíž motivace je pochopitelná a správná, mívá tendenci přejít v druhý extrém. Nepořádek se chce nahradit pořádkem, který je však tak striktní, až může nastolit stav stejně nesnesitelný, jako extrém, proti němuž bojoval. Známe obraz francouzské revoluce, která pod hesly "volnost, rovnost, bratrství" zavedla teror a hrůzovládu symbolizovanou gilotinou.

Opakovaně v naší zemi zažíváme, že chování politických elit se vymyká z mezí přijatelné lidské nedokonalosti, proti čemuž nastupuje reakce ze strany "bezpečnostních složek", které však v rámci ní vstupují na území, které jim nepřísluší a ve výsledku to nevede k zlepšení fungování systému jako celku. V roce 2013 nabyl tento model kontury jakobínské odvety za nepravosti a přispěl k dalšímu, ještě hlubšímu úpadku politické scény. Tentokrát jsou kulisy trochu jiné. Hrad zjevně razantně vstupoval do vládní agendy, tlačil ve věcech zahraniční politiky, vynucoval si personální změny ve vládě, to vše v průhledné motivaci byznysových zájmů, spojených zejména s budoucností jaderné energie u nás a řadou jiných kšeftů, jdoucích proti zahraničně politickým zájmům státu. Musel to být nesnesitelný pohled pro ty, co plní své povinnosti v souladu s našim spojenectvím a aliančními závazky. V jistý moment však toto napětí přešlo v zjevný konflikt. Zbraní v tomto konfliktu se stala jedna z nejstrašnějších zbraní ve veřejném životě - informace. Je celkem jedno, jestli její původ byl domácí, nebo byla odhalena ve spolupráci se zahraničními složkami. Informace byla známá všem aktérům již delší dobu. Někteří přesto pokračovali ve svých hrách. Premiér a ministr vnitra byli proto v jistou chvíli přinuceni tuto informaci zveřejnit, protože jinak by vyšla najevo jinými kanály a v jejich neprospěch. V době jejich vystoupení měly tuto informaci zjevně i některá média, pánové hráli při nestandardní sobotní tiskovce doslova o minuty. Došlo tak k jejich umravnění na poslední chvíli a vytržení z postavení prezidentových loutek. Byli navráceni do nezbytných mezí. Zjevně však došlo k silovému střetu mezi složkami státu, které mají spolupracovat a k porušení hierarchie této spolupráce. Celkově nepřirozený charakter těchto událostí posiluje spekulace obou znepřátelených táborů, konspirační charakter různých teorií.

Celá událost společnost jen ještě hlouběji rozdělila, navíc se stává hlavním předmětem vnitropolitického boje, tématem velmi emocionální volební kampaně. V době, kdy by politici měli jednat a hledat systémové řešení plné kompromisů v zájmu státu zveřejňují místo toho expresivní obrázkové koláže na facebookových profilech. Politická scéna se není schopna shodnout ani na tak triviální věci, že zveřejnění základních důkazů o kauze má jasnou prioritu vůči zájmům justice na vyšetřování, nejen proto, že Rusko nám agenty jistě nevydá, nýbrž hlavně proto, že důvěra veřejnosti ve věrohodnost příběhu je zásadní, stejně jako jsou jasná fakta klíčová v informační (hybridní) válce. Každý normální stát si v takovém případě najde cestu, jak pustit důkazy do oběhu. My budeme naopak vést před celým světem vyostřenou volební kampaň o naší zahraničněpolitické orientaci. Nic hloupějšího na mezinárodní scéně stát nemůže dělat.

Fungující stát vystupuje přes všechny vnitřní spory navenek jednotně, špinavé prádlo nikdy nepere v přímém přenosu před světem. Ve funkčním státě politická reprezentace chrání zájmy státu a tajné služby těmto zájmům slouží. Obě instituce úzce spolupracují, přičemž dominantní postavení v tomto vztahu má jasně politická reprezentace. Takový model musíme obnovit. Jinak budeme na mezinárodní scéně působit jako vnitřně rozdělený stát, ideální objekt pro velmocenské hry ze všech stran ve stylu "rozděl a panuj". Obnova normality je však v první řadě úkolem pro voliče, ti musí prokázat schopnost zvolit na podzim politickou reprezentaci, která bude mít formát se s takovým úkolem popasovat