Zastupování státu v zahraničí jako symbol

Delší dobu mě provokuje jedna výrazná vzpomínka. Poslaneckou sněmovnu v minulosti navštívila eurokomisařka Věra Jourová a vystoupila před plénem s projevem. S projevem české političky, která to na mezinárodním poli "dotáhla nejdál". Čekali byste asi ticho v sále a soustředěný poslech slov významné osobnosti. Opak byl pravdou. Málokdy jsem zažil tak bez skrupulí dávaný nezájem a ignoraci něčího vystoupení. Jako když se zoufalá učitelka v románové "Džungli před tabulí" pokouší oslovit okázale ji ignorující třídu výrostků. Řeknete si možná: ukázka buranství našich zákonodárců.

Byl jsem nejprve výjevem trošku znechucen, když jsem se však přes hluk přece jen snažil poslouchat obsah sdělení, velmi brzo jsem se naladil podobně jako zbytek sálu. Jourová přednášela standardní europrojev s povinnými zaklínadly v podobě "strategií, údělů, iniciativ, programů", pokoušela se o exaltovanou expresi u témat, která zrovna v Bruselu bylo v kurzu vzývat. V českém parlamentu tento rétorický model ovšem vůbec nezafungoval, naopak. To, co je možné v prostředí, v němž vládne mainstreamový diskurz, "démon souhlasu" a opakování "manter", působilo v národním parlamentu, který přes všechnu nedokonalost přece jen ještě věcně diskutuje společenské problémy, směšně. Jako bezobsažný, nabubřelý a frázovitý žvást. Projev skončil a byl krátce poté zapomenut, v rekordní čase se stal pro všechny nejméně důležitou částí jednacího dne. Mě však tato zkušenost dlouho pronásledovala.

Opravdu se státy udržují prostřednictvím idejí, na nichž vznikly? Nebo si myslíme, že nastal ráj na zemi, zahraniční politiku nepotřebujeme a nemáme zájmy, které je potřeba hájit?

Kladl jsem si otázku, proč vlastně posíláme do tak významných funkcí lidi bez větší známosti, respektu, charismatu, síly osobnosti a zároveň bez politické zkušenosti, výrazných názorů a vyjednavačských schopností. Mohlo by se zdát, že to je nějaké naše specifikum, selhání ČR, při bližším pohledu je však patrné, že takto se chová mnoho zemí. Neobstojí ani argument, že evropská politika není až tak důležitá, že si podstatné věci rozhodujeme doma. To už totiž dávno neplatí. Zákonodárná činnost, odehrávající se v Evropské komisi a Evropském parlamentu už dlouho ovlivňuje základní parametry našeho každodenního života nejméně stejnou měrou jako domácí politika.

S nevolí jsem proto sledoval trend v minulé vládě, kdy sociální demokraté obsazovali post ministra zahraničí neznámými osobami dle klíče, odrážejícího spíš vnitrostranické vyvažování vlivových skupin než zájmy kvalitní reprezentace státu. Taková degradace funkce ministra zahraničí je ostudná v zemi, která vznikla prostřednictvím zahraničně-politické akce (Masaryk, Beneš, Štefánik) a pro niž tato funkce měla vždy zásadní význam (včetně tragických důsledků chyb v ní učiněných). Opravdu se státy udržují prostřednictvím idejí, na nichž vznikly? Nebo si myslíme, že nastal ráj na zemi, zahraniční politiku nepotřebujeme a nemáme zájmy, které je potřeba hájit?

Poslední dobou mě pronásleduje hypotéza skutečného důvodu obsazování těchto funkcí lidmi z okresního přeboru namísto první ligy. Co když je to kombinace domácí servility a vnější poptávky? Člověk, který se dostane do sfér, o nichž nikdy nesnil a na které objektivně nemá, stane se ze dne na den z nepříliš významné domácí postavy součástí kontinentální elity se vším standardem a společenským leskem, musí být snadno manipulovatelný. Ochotně přijme pravidla hry, vnější rétoriku a hodnotový systém světa, který mu tento společenský vzestup umožnil. Lze si představit efektivnější formu rekrutování kývačů bez názoru, mluvčích předem daných pravd? Proč ale této poptávce servilně vycházíme vstříc?

Jsem přesvědčen, že reprezentace státu navenek je natolik zásadní věc, že vyžaduje maximální náročnost při personálním výběru. Nemůže být předmětem pouhé akceptace nominací koaličních partnerů. Vrcholný reprezentant státu navenek (a tím ministr zahraničí jistě je) musí mít patřičnou senioritu (nemusí jít jen o věk), aby ho bylo možné brát vážně. Diplomacie je velká hra a protihráči v ní nejsou žádná ořezávátka. Tedy jestli ještě bereme téma suverenity vlastní země vážně. Proto mě akceptace nominace juniorního piráta do této funkce v nové vládě Petra Fialy hluboce zklamala.